Minulý týden jsem projížděl přes Plzeň a po vyřízení všeho potřebného jsem se přibrzdil na jedno rychlé presso u Mekáče na Borských polích. Sedím si tak na své barovce, usrkávám horké kafe a pánovi na vedlejší židli čtu nenápadně zajímavý článek v jeho novinách.

 

Najednou mě zaujal zvláštní ruch, takový blížící se „bordel“. Po chodbě z vnitřku nákupáku se valila zajímavá rodinka. Všichni kompletně Adidas style od hlavy k patě, maminka dokonce vč. nezbytných slunečních brýlí s třemi pruhy, klasicky vetknutými do hustých černých vlasů. První driblovalo jejich dítě. Tam, zpátky, tam, zpátky a přitom náhodně vráželo do ostatních lidí, za pobaveného přihlížení svých rodičů. Z chodby odbočili přímo u mě a začali okupovat sezení asi o dva metry dál. Chlapeček okamžitě vtrhnul do dětského koutku a jeho driblování sem a tam pokračovalo i zde, síť nesíť, prolézačky neprolézačky. Rozdíl byl pouze v tom, že vše začal doprovázet docela neuvěřitelným řevem, kvílením, jekotem a dalšími, těžko definovatelnými pazvuky, asi výrazy vzrušení. V tu chvíli už celou rodinku po očku pozorovalo celé osazenstvo Mekáče.

 

Rodiče se rozvalili u stolku a bez zjevného zájmu o bordel, který dělalo jejich dítě, si začali horlivě kontrolovat telefony. Asi čekovali Fejs, nebo co. Pobaveně jsem je pozoroval, ale to ještě nic nebylo. Po chvíli jízdy na svém displeji se otec zvednul, pohodil svými třemi zlatými řetězy a vyrazil k prodejnímu pultu. Zkouknul dortíky a zarazil se u nabídky se zmrzlinou. Chvíli na ni koukal, bylo vidět, jak mu to šrotuje na maximum. Konečně rozkódoval výslovnost u své favoritky a zařval (ale fakt zařval) směrem k fakanovi: „Džuzepe, dáš si strakatelůůů ?“. V tu chvíli jsem měl co dělat, abych nevdechnul svůj hrnek. Synek Džuzepe samozřejmě na fotra nereagoval, protože byl zrovna zaneprázdněn pokusem, kolik kopanců vydrží kočárek paní, která šla vedle na záchod přebalit své mimino. Nic tedy nebránilo tomu, aby fascinující věta zazněla podruhé, s ještě větší intenzitou: „Nokurva Džuzepe, strakatelů dáš si ?“.

 

Džuzepe to konečně pobral a výhrůžně zařval zpět k otci: „Jo !“ Ten tedy vyrukoval na slečnu se seznamem požadavků a ta začala makat jako šroub, aby pán dlouho nečekal. Frappé, latté, sirupy, třikrát strakatela, dva muffínky pro taťku a mamku + nakonec ještě třikrát „ne tadyten kousek s jahodama paní“ do krabičky na doma. Všechno natlačil na stolek a začali to statečně a na přeskáčku zpracovávat. Fakan zpracovával jen občasně při průletu, neboť měl šílenou práci s tím, aby stihl za dobu návštěvy opravdu do všeho kopnout a praštit minimálně desetkrát.
Otec s matkou vypili kafíčka a hlava rodiny opět vyrazila k pultu. Zvědavě jsem čekal, jaké bude další přání a nebyl jsem zklamán. „Paní, máte Vittel ? Šest si vemu !“ Hotovo. Tímto nákupem kvalitní vody ukončilo trio svoje občerstvení a ověšeni igelitkami i s Vittelem vyrazili někam do hlubin parkoviště.

 

Fascinovaně jsem za nimi zíral, dokud se mi neztratili z očí. Ach jo, ti se maj ! Přitom to byli ti lidé, co vždycky v televizi říkají: „Ne ja bych pracoval moc rád, nejradši ze všeho, fakt ! No ale už 18 let hledam práci ! Práce nejni !“. No jo, je to vážně pech, chudák jeden. Když nemá nikdo z rodiny práci už od 18 let, nezbývá prostě nic jiného, než zabíjet volný čas po nákupech a kavárnách, to dá přece rozum. Čtvrtek, slabých deset hodin dopoledne a oni tak pěkně celá rodinka můžou vyrazit na shopping, pak vodfrknou v kafáči – paráda. Určitě musí být šikovní, když se i přes tu všechnu smůlu takhle mají ! I ten malý, i když je to ještě dítě. Například v testovacím oddělení Ikea by byl určitě zvolen zaměstnancem měsíce (kdyby byla práce).

Oproti tomu já blbec, co musí pracovat, aby měl na muffínek, ještě pádím rychle zpět do kanceláře, kde budu tvořit hodnoty minimálně dalších pět hodin. Pro mě práce zrovna zbyla, sakra. Taky bych to dnes radši už vynechal, ale asi jsem se měl líp učit, jasně. Anebo jsem se měl jmenovat Džuzepe. Třeba Džuzepe Horváth, to byste čuměli !

cikan

One Thought on “Chudáci, co nemůžou sehnat práci

  1. Sorry za tak dlouhý text, ale musel jsem to někomu říct 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Post Navigation